Jak se dělá tečkování Tisk

[článek zde je postupně upravovanou verzí článku Živa 2011; 1; str. 32-35. Pokud najdete příslušné informace ve vytištěném článku v Živě, citujte přednostně jej, pokud zde najdete další novější informace, citujte webovou adresu této stránky a datum stažení. Děkuji.]

Slunéčka jsou známa mj. svým barevným vzorem, který je pro člověka pěkný na pohled, takže Haxy_axy_LED_640slunéčka jsou brouky oblíbenými i u žen a dětí, ale který má zřejmě být výstražným zbarvením, upozorňujícím predátory na nechutnost až jedovatost slunéček. Barevný vzor slunéček může být velmi rozmanitý – nejen u vzdálených, ale i u blízce příbuzných druhů a dokonce v rámci téhož druhu. Právě vnitrodruhová variabilita ve zbarvení slunéček nám umožňuje nahlédnout do mechanismů, jak se to tečkování vlastně dělá.

Barevné vzory

Nejznámější barevná kombinace – červený podklad s černými tečkami (např. Obr. 1) – je vytvářena ukládáním oranžových a červených karotenoidů a žlutých až červených pterinů do buněk pokožky a hnědých až černých melaninů do kutikuly nad pokožku. Krovky brouků mají pokožku a nad nimi ležící kutikulu ze dvou stran, ale spodní plochu krovek téměř nevidíme; barevný vzor na ní ostatně obvykle není. Dvouvrstevnost pokožka–kutikula umožňuje jednoduchou manipulaci se vzorem, kdy červený (či žlutý) základ zůstává neměnný a pouze se mění plocha s černým (melanickým) zbarvením. Slunéčka jsou obvykle červená i tam, kde jsou černá, jenomže červená pokožka je černou kutikulou překryta.

Další obvyklý barevný vzor – černý podklad s červenými skvrnami (např. Obr. 3) – je tedy ve skutečnosti tvořen červeným podkladem zakrytým z větší části černým síťovitě děravým vzorem v kutikule. Dále známe slunéčka s podobně vytvářeným žluto-černým a černo-žlutým vzorem; odstín mezi žlutou (béžovou) až červenou (růžovou) se může měnit i s věkem slunéčka (z našich nejnápadněji u slunéčka desetitečného Adalia decempunctata a slunéčka Anisosticta novemdecimpunctata – syté odstíny získávají až po přezimování) a může být dědičně variabilní i v rámci druhu (opět Adalia decempunctata). Místo černých melaninů mohou být v kutikule hnědé (opět Adalia decempunctata, Obr. 14, 15, druhy rodu Calvia), pokožka může být bez pigmentů, tedy bílá (Calvia, Halyzia), atd.

Karotenoidy červeně a žlutooranžově zbarvených slunéček pocházejí samozřejmě z potravy, živočichové je neumějí syntetizovat. Fytofágní slunéčka mohou karotenoidy získat přímo, dravá slunéčka pak ze své kořisti, pokud ta karotenoidy z rostlin ukládá ve svém těle jako třeba mšice. Příbuzné mšic – korovnice (Adelgidae) a červci karotenoidy neobsahují a slunéčka specializovaná na tento typ potravy musejí využít nebo si sama syntetizovat jiná barviva. Naše slunéčko lesní Aphidecta oblitera (Obr. 16) specializované na korovnice je nevýrazně béžové. Až se o něm začalo psát, že narozdíl od výstražně zbarvených druhů neobsahuje jedovaté alkaloidy. Ale obsahuje – zkuste jej olíznout!

Mnoho druhů slunéček má ve skutečnosti tři barvy. Trojbarevné je i nejznámější slunéčko sedmitečné ­– bílou barvu, tedy žádný pigment v pokožce i v kutikule, má jednak v předních rozích štítu a v malých skvrnkách na hlavě, ale i na krovkách. Drobné bílé půlkroužky na bázi krovek vedle štítku (a vedle té nepárové černé tečky) dělají slunéčka rodu Coccinella daleko veselejší než kdyby byla jen červenočerná.

Melanizační centra

O tom, zda příslušná oblast kutikuly bude zbarvena melaninem, se rozhoduje na buněčné úrovni dvěma způsoby. První je daný vlastní poziční informací: jednotlivé buňky pokožky mohou znát svou pozici na krovkách, tuto informaci vyhodnotí a v kladném případě spustí syntézu melaninu a jeho dopravu do kutikuly nad danou buňku. To je případ třeba melanických forem axyridis, conspicua a spectabilis slunéčka východního (Harmonia axyridis) (Obr. 2, 5, 6). Poziční informací mohou vznikat černé tečky na světlém pozadí, převážně černý vzor s vynechanými světlými skvrnami, ale i drobná mozaika malých černých skvrnek (u Aphidecta obliterata, Obr. 16).

Druhý způsob rozhodování o zčernání kutikuly je zprostředkován morfogeny – signálními molekulami (snad proteiny ?) předávanými z buňky do buňky od melanizačních center. I zde musejí existovat buňky, které vyhodnotí svou pozici na krovkách kladně, avšak vedle melaninu začnou produkovat a do sousedních buněk posílat informaci v podobě morfogenů. Buňky, do kterých se dostane nadlimitní množství morfogenu, začnou produkovat melanin. Odpověď je vše nebo nic: kutikula nad příslušnou buňkou buď zůstane průhledná anebo zcela zčerná. Výjimkou je několik vícebarevných druhů, jako naše slunéčko velké čili řetězník očkovaný (Anatis ocellata). U něj jsou černé tečky lemované světle hnědými kroužky – buňky v této zóně středně daleko od melanizačního centra produkují feomelaniny.

Rozdílné barevné vzory u příbuzných druhů anebo forem v rámci druhu vznikají jednak zapínáním dalších a dalších možných melanizačních center, jednak zvětšováním teček kolem již zapnutých center. U slunéčka pestrého (Hippodamia variegata), které má variabilitu už ve jméně, je sedm melanizačních center, která se celkem nezávisle na sobě mohou zapínat (symetricky na obou krovkách), vytvářejíce vzor se žádnou až s třinácti tečkami (jedno centrum u štítku tvoří nepárovou tečku spojením pravé a levé poloviny). Čím více center je aktivních, tím více jsou jednotlivá centra aktivní, to znamená, že kolem nich se vytváří větší tečka (Obr. 17, 18).

Není známo, zda rozdílná velikost černých teček kolem melanizačních center je způsobena rozdílnou aktivitou centra (množstvím morfogenu, který se z centra šíří – pravděpodobnější stav) nebo rozdílnou citlivostí cílových buněk na stejnou koncentraci morfogenu. Také nevíme, zda buňky dále pouštějí jen morfogen získaný z centra, anebo po aktivaci vyrábějí svůj vlastní, který posílají dále. Z výsledných vzorů můžeme však vypozorovat, že kromě melanizačních center existují koridory, kudy se informace pro zčernání šíří rychleji (snadněji) než přes jiné úseky pokožky, a dále tzv. sinky, které se melanizaci brání.

Díky existenci koridorů není výsledný vzor u tmavších slunéček pouze spojením mnoha kroužků, ale mohou se vytvářet proužky (podélné i příčné), šachovnice apod. Sinky jsou zodpovědné zejména za vzory, kde jsou světlé skvrny v černém „pozadí“. Opět nevíme, zda buňky v ostrůvku buněk tvořících sink mají každá svou poziční informaci nebo dostávají „antimorfogen“ z centra, ani zda se brání vniknutí melanizačního morfogenu, anebo ho mají, ale ignorují.

Vzory s různě aktivními centry a výslednou různě rozsáhlou černou plochou krovek či předohrudi jsou výsledkem buď dědičného polymorfismu nebo vlivu prostředí, konkrétně teploty.

Dědičný polymorfismus

Slunéčko dvojtečné (Adalia bipunctata) najdeme v naší přírodě nejčastěji jako typickou světlou formu s jednou černou tečkou uprostřed každé krovky (Obr. 9). Méně než 10 % jedinců je černých se šesti červenými skvrnami (forma sexpustulata, Obr. 12) a dalších několik procent je černých se čtyřmi červenými skvrnami (forma quadrimaculata, Obr.13). Centrální červená skvrna u těchto dvou melanických forem tak trochu vypadá, jako by ležela na stejném místě jako centrální černá skvrna u typické formy, a tedy jako by šlo o negativ. Ve skutečnosti jde o sink ležící těsně za centrálním melanizačním centrem.

Kromě uvedených extrémních forem slunéčka dvojtečného se vzácně vyskytuje i několik přechodných forem (např. annulata a simulatrix), které ukazují, jak se postupně zapínají další melanizační centra a jak se tečky slévají přes koridory do černého vzoru vyhýbajícího se několika málo sinkům (Obr. 10, 11). Míra aktivity a výsledný barevný vzor jsou řízeny supergenem o třech lokusech v těsné vazbě, kde vzácně dochází k rekombinaci a ke vzniku přechodných forem. S touto skupinou genů řídících rozsah melanizace krovek je také těsně svázán gen pro rozsah černého zbarvení na předohrudi. Alely kódující „tmavší“ zbarvení jsou neúplně dominantní vůči „světlejším“ alelám, to znamená, že heterozygot má skoro – ale ne úplně – stejný rozsah černého vzoru jako tmavší homozygotní rodič. Nejaktivnější sink je vpředu na ramenou krovek; když melanizačním morfogenům odolá jen on, vzniká forma sublunata.

Termální melanismus

Druhy, které jsou ve zbarvení polymorfní, ale vzor je geneticky podmíněn, mohou reagovat na proměnné podmínky prostředí, zejména teplotu, změnou frekvence zastoupení jednotlivých forem (a zároveň alel, které je determinují). Jsou známy případy fluktuace proporce melanických jedinců slunéčka dvojtečného (Adalia bipunctata) a v Japonsku u slunéčka východního (Harmonia axyridis) mezi jarní a letní generací. Na několika místech v Evropě jsou popsány geografické změny proporce melanických jedinců Adalia bipunctata podél klimatického gradientu. To je jeden typ termálního melanismu.

Fyziologický termální melanismus je jev, kdy se zbarvení jedince během vývoje přizpůsobí teplotním podmínkám prostředí. Jedinci slunéčka východního (Harmonia axyridis), kteří nesou dvě alely pro barevnou formu succinea mají skutečné zbarvení podle teploty, ve které se vyvíjela kukla slunéčka. Nejčastější je fenotyp s devatenácti tečkami (někdy nazývaná varieta novemdecimsignata, Obr. 2), vznikající při běžných teplotách 20–25°C. Při vyšších teplotách je výhodnější mít světlejší zbarvení, které neabsorbuje tolik slunečního záření, a jedinci vyvinutí ve vyšší teplotě tedy mají nižší aktivitu melanizačních center, tudíž menší tečky nebo některé z nich chybějí, až se okolo 30°C vyvinou zcela čistě oranžoví jedinci (nazývaní někdy varieta siccoma, Obr. 4). Při nižší teplotě je zase výhodné být tmavší a ohřívat se při slunění. Melanizační centra formy succinea tedy zvyšují svou aktivitu, tečky jsou velké, až se slévají dohromady a při vývoji v teplotě kolem 15°C pak černé zbarvení pokrývá více než 50% povrchu krovek (Obr. 3). Protože u formy succinea nejsou na krovkách žádné koridory a sinky melanizace, jsou plochy červeného zbarvení ve formě nevzhledných cárů, které zůstaly mezi více méně kruhovitými černými velkými tečkami.

Dospělé slunéčko východní formy succinea má zbarvení determinované již při líhnutí se z kukly. Během několika hodin po svléknutí se kutikula vybarví a vzor je pak již neměnný, i když se změní teplota prostředí. Dospělým slunéčkům to tolik nevadí, dokážou částečně regulovat svou tělesnou teplotu chováním – schovat se ve stínu či vystavovat se plně Slunci. Kukla slunéčka je však nepohyblivá, přitmelená pevně někde na listu, a její zbarvení by mělo odpovídat potřebám termoregulace při dané teplotě. A skutečně – kukly jak slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata), tak slunéčka východního (Harmonia axyridis) jsou oranžové s minimální plochou černé kutikuly, pokud se poslední den před svlečením poslední larvální instar v nepohyblivé formě zvané prepupa nacházel v teplotě vyšší než 30°C. Slunéčko východní snese nejvýše 33°C, zatímco slunéčko sedmitečné až 36°C a při této teplotě je teprve kukla stejně světlá jako kukla slunéčka východního o pár stupňů níže (Obr. 19). Při středních teplotách jsou kukly obou druhů výstražně strakaté (Obr. 20) podobně jako dospělá slunéčka, přičemž většina viditelného zbarvení je na středohrudi až na zadečku, které pak u dospělých slunéček nejsou pod krovkami vidět. Při nízkých teplotách se černé tečky na kutikule kukel slévají, až je většina plochy černá (60 % při 17°C, 95% při nejnižších snesitelných teplotách, Obr. 21).

Důležitou adaptivní vlastností kukel slunéčka východního je nezávislost na barevné formě dospělce. Výše uvedená postupná aktivace melanizace se snižující se teplotou je stejná pro všechny dědičně určené formy; podle kukly nepoznáme, jak bude vypadat dospělec. Dalším důležitým prvkem je absence termální paměti. Můžeme vychovat téměř černou kuklu při nízké teplotě a z ní pak světlého dospělce při vysoké teplotě.

Mozaiková dědičnost zbarvení

Současná přítomnost alel pro zbarvení dospělého slunéčka východního dané poziční informací buněk (formy axyridis, Obr. 1, spectabilis, Obr. 5 a conspicua, Obr. 6) a alely pro zbarvení s melanizačními centry, s aktivitou modulovanou teplotou prostředí (forma succinea, Obr. 2–4) vytváří složité vztahy při tvorbě zbarvení heterozygotů. Výsledné zbarvení křížence je dáno tzv. mozaikovitou dědičností, při které se černé melaninové zbarvení objeví všude tam (nad každou jednotlivou buňkou), kde by se objevilo alespoň u jednoho rodiče. Červené zbarvení zůstává na místech, kde je červené u obou rodičů zároveň. Tak budou všichni heterozygoti spectabilis x conspicua vypadat jako čistá forma conspicua, protože přední velká skvrna u těchto dvou forem je téměř shodná, zatímco zadní červená skvrna od rodiče spectabilis bude zcela zakryta černou kutikulou zděděnou po rodiči conspicua. Nezáleží na tom, kterou z těchto dvou forem měl samec a kterou samice.

Když zkřížíme homozygotní jedince formy axyridis a formy conspicua, dostaneme černé slunéčko se dvěma malými červenými okrouhlými skvrnami vpředu na krovkách a dvěma malými půlměsíčky za každou skvrnou (Obr.6a). Při křížení forem axyridis a spectabilis vznikl jedinec se čtyřmi malými okrouhlými červenými skvrnami v místech, kde vidíme červené zbarvení u obou forem (Obr. 7). Takový kříženec je v přírodě nevídaný, protože forma axyridis je u nás velice vzácná a z 90 % se vyskytuje jako heterozygot s nejčastější alelou succinea. Tito heterozygoti se od čisté linie axyridis nepoznají, protože černé tečky formy succinea spadají do černých oblastí formy axyridis. Pouze kdyby se heterozygoti vychovali při velmi nízké teplotě, byly by černé tečky od rodiče succinea tak velké, že by zasahovaly do červených skvrn od rodiče axyridis a potomek by tak měl dvanáct malých nepravidelně okousaných skvrn.

Naproti tomu heterozygoti forem succinea x spectabilis a succinea x conspicua jsou rozpoznatelní, protože přední červená skvrna obou melanických forem je tak velká, že jedna z černých teček světlé formy spadá dovnitř nebo na zadní okraj červené skvrny (Obr. 8). Avšak při vyšších teplotách, kdy alela od rodiče succinea nevytváří aktivní melanické centrum a odpovídající tečku, křížence od homozygotů nepoznáme. Proto také v letní generaci najdeme skoro samé fenotypicky zdánlivé homozygoty melanických forem, zatímco na podzim je většina heterozygotů fenotypicky rozlišitelná, s nepravidelně vykousnutou, často ledvinitou červenou skvrnou. Ještě zábavnější by byly genetické pokusy se slunéčkem východním přímo v Číně, kde lze najít několik dalších barevných forem se vzájemnou mozaikovitou dědičností.

 

Ohromná volnost, kterou mají slunéčka při vytváření barevných vzorů, je umožněna způsobem, jakým je vnímají opticky se orientující predátoři. Nechutnost slunéček pro ptačí potenciální predátory jsme ověřili u sýkory koňadry. V žádném z desítek pokusů ani jedna sýkora slunéčko nespolkla. Našli jsme však rozdíly mezi různými druhy slunéček a mezi slunéčky uměle upravovanými, když jsme zaznamenávali, zda sýkora alespoň uchopila slunéčko do zobáku. Zdá se, že jakýkoli typ tečkování zvyšuje účinnost výstražného zbarvení, ale tečkování není nezbytné. Červená základní barva je pro účinnost výstražného zbarvení důležitá, ale i jinak jednobarevná slunéčka jsou trochu chráněna. Teprve zrušení typického okrouhlého tvaru slunéčka mělo za následek jeho časté napadání sýkorou. Dokud slunéčka budou alespoň trochu vypadat jako slunéčka, mají budoucnost.

Oldřich Nedvěd

Haxy_succ_LED_640

Obr. 1: Harmonia axyridis, forma succinea. Tato forma je dominantní ve východní Asii a v invazních populacích na ostatních kontinentech. V České republice tvoří více než 85 % populace slunéčka východního. Na každé krovce může nést až deset teček, přičemž pravá a levá skvrna těsně u štítku splývají, takže celkový maximální počet teček je devatenáct. Tento jedinec se vylíhl při teplotě 20 °C.

Haxy_axy_LED_640

Obr. 2: Harmonia axyridis, nominátní forma axyridis. Tato forma je dominantní od Kazachstánu po Mongolsko, ale vzácná v populacích v Číně a Japonsku, stejně jako v invazních populacích na ostatních kontinentech. V České republice tvoří méně než jedno promile populace slunéčka východního.

Haxy_succ_15_640

Obr. 3: Harmonia axyridis, forma succinea. Tento jedinec je geneticky shodný s předchozím na Obr. 1, ale vylíhl se z kukly při 15 °C. Na krovkách jsou tytéž tečky, ale zvětšily se tak, že se vzájemně dotýkají a černá barva tak pokrývá více než 50 % plochy krovek. Také tečky na předohrudi se zvětšily a spojily dohromady; objevily se další v bílém okraji štítu.

Haxy_succlight_640_arr

Obr. 4: Harmonia axyridis, forma succinea. Tento jedinec je geneticky shodný s předchozími na Obr. 1 a 3, ale vylíhl se z kukly při 30 °C. Na krovkách nejsou téměř žádné tečky. Drobné symetrické tmavé čárky vpředu a uprostřed krovek jsou složená tmavá křídla prosvítající zespodu v místech, kde se dotýkají poloprůhledných krovek. Skutečné tečky z melaninu v kutikule jsou po stranách asi v polovině délky krovek a poblíž švu ve třech čtvrtinách délky krovek (šedé šipky). Na předohrudi je pět oddělených teček, které u více pigmentovaných jedinců tvoří písmeno M až kompaktní lichoběžník (viz výše). Světlé tenké proužky táhnoucí se podélně od báze krovek jsou vzdušnice zásobující živé tkáně krovek kyslíkem.

Haxy_spec_LED_640

Obr. 5: Harmonia axyridis, forma spectabilis. Rozsah červených skvrn na krovkách i černé lichoběžníkovité skvrny na předohrudi se s teplotou prakticky nemění. Jedinci této formy tvoří v České republice tvoří asi 9 % populace slunéčka východního.

Haxy_cons_LED_640

Obr. 6: Harmonia axyridis, forma conspicua. Rozsah červených skvrn na krovkách i černé lichoběžníkovité skvrny na předohrudi se s teplotou prakticky nemění. Jedinci této formy tvoří v České republice tvoří asi 5 % populace slunéčka východního.

Haxy_consaxy_640

Obr.6a: Harmonia axyridis, kříženec forem axyridis a conspicua. Rozsah černého zbarvení křížence je součtem černého zbarvení rodičů; červené zbarvení zbývá tam, kde mají oba rodiče červenou barvu. Jedinec vznikl záměrným křížením v laboratoři, v přírodě jej nenalezneme, protože rodičovské formy jsou v naší přírodě poměrně vzácné.

Haxy_quat_640

Obr. 7: Harmonia axyridis, kříženec jedinců forem axyridis a spectabilis. Rozsah černého zbarvení křížence je součtem černého zbarvení rodičů; červené zbarvení zbývá tam, kde mají oba rodiče červenou barvu. Jedinec vznikl záměrným křížením v laboratoři, v přírodě jej nenalezneme, protože rodičovské formy jsou v naší přírodě poměrně vzácné.

Haxy_consxsucc_LED_640

Obr. 8: Harmonia axyridis, kříženec jedinců forem succinea a conspicua. Rozsah černého zbarvení křížence je součtem černého zbarvení rodičů: jedna z devíti teček formy succinea spadá dovnitř červené skvrny formy conspicua, ostatní tečky do černé oblasti. Jedinci stejného vzoru jsou běžní v přírodě, protože vzácnější alela pro formu conspicua se vyskytuje převážně v heterozygotním stavu s alelou pro formu succinea.

a2p_typ_640

Obr. 9: Adalia bipunctata, forma typica. Na každé krovce je silně aktivní jedno melanizační centrum tvořící velkou černou tečku, druhé centrum blízko vnějšího okraje poblíž hlavního centra tvoří drobnou tečku.

a2p_wan_640

Obr. 10: Adalia bipunctata, forma weak annulata. Na každé krovce jsou aktivní tři melanizační centra vedle sebe v polovině délky krovky, jimi vytvářené tečky se zatím nespojují. Další aktivní centrum je vpředu u štítku.

a2p_ann_640

Obr. 11: Adalia bipunctata, forma annulata. Na každé krovce jsou aktivní tři melanizační centra vedle sebe v polovině délky krovky, jimiž vytvářené tečky se slévají v příčný pruh, dále centrum v zadní čtvrtině krovky, které je spojeno s hlavním centrem koridorem obloukovitě obcházejícím zvenku sink ležící ve dvou třetinách krovky blíže švu. Další aktivní centrum je vpředu u štítku. Se zvyšující se melanizační aktivitou na krovkách se zvětšil i rozsah tmavého zbarvení na předohrudi.

a2p_sex_640

Obr. 12: Adalia bipunctata, forma sexpustulata. Všechna melanizační centra jsou aktivní, jimi vytvářené tečky se slévají při dotyku a pomocí koridorů, na každé krovce jsou aktivní tři sinky bránící postupující melanizaci a vytvářející tak červené skvrny.

a2p_qua_640

Obr. 13: Adalia bipunctata, forma quadrimaculata. Všechna melanizační centra jsou aktivní, tečky slyté v rozsáhlý černý vzor; na každé krovce jsou aktivní jen dva sinky bránící postupující melanizaci a vytvářející červené skvrny. Další zvyšování melanizační aktivity by zmenšovalo zejména okrouhlé skvrny v zadní polovině, až by zanikly, zatímco ramenní skvrna by se zmenšila nakonec.

a10p_dark_640

Obr. 14: Adalia decempunctata, forma decempustulata. Sedm aktivních melanizačních center vytváří přes dotyky a koridory rozsáhlý černý vzor. Na každé krovce je aktivních pět sinků vytvářejících celkem deset světlých skvrn. Světlé skvrny mohou být od krémové přes žlutou, oranžovou až po sytě červenou. Tmavý vzor je u tohoto jedince tvořen sytě černým melaninem, což je dědičný dominantní znak.

a10p_light_640

Obr. 15: Adalia decempunctata, forma decempustulata. Melanizační centra, koridory a sinky jsou shodné jako u předchozího jedince, výsledný vzor je velmi podobný. Tmavý vzor je u tohoto jedince tvořen světle hnědým feomelaninem, což je dědičný recesivní znak.

aobl_spotted_640

Obr. 16: Aphidecta obliterata, forma s roztroušenými ostrůvky melanizujících buněk. Základní zbarvení je nevýrazně okrové, protože slunéčko lesní s potravou (korovnicemi) nedostává karotenoidy.

avar_full_640

Obr. 17: Hippodamia variegata, forma s aktivními všemi sedmi melanizačními centry na každé krovce, tvořícími třináct teček. Tečky mohou být vetší a spojovat se, častější jsou však formy s menším počtem teček, jako na následujícím snímku. Barevný vzor zpestřují bělavé skvrny u báze krovek; v příslušných buňkách pokožky se neukládá červený pigment. Přesné rozmístění sedmi melanizačních center je typické pro celý podtribus Hippodamiina.

avar_weak_640

Obr. 18: Hippodamia variegata, forma s aktivními třemi melanizačními centry na každé krovce, tvořícími pět teček (další centra naznačena), menších než u formy s větším počtem teček. Pořadí, v jakém se budou jednotlivá centra aktivovat není narozdíl od slunéčka dvojtečného pevně stanoveno. Nižší melanizační aktivita na krovkách je spojena s menším rozsahem tmavého vzoru na předohrudi.

haxy_k_33_640

Obr. 19: Kukla Harmonia axyridis, která se vyvinula při 33°C, téměř bez melanických teček. Kolem zadečku přitmeleného k podkladu je vidět svléknutou larvální kutikulu, která má stejné zbarvení bez ohledu na teplotu prostředí při vývoji larvy.

haxykukla_20_640

Obr. 20: Kukla Harmonia axyridis, která se vyvinula při 20°C, s mnoha rozsáhlými melanickými skvrnami. Na každém zadečkovém článku kromě prvního jsou dva páry melanizačních center, další jsou na hrudi a na základech křídel. Uprostřed prosvítá hřbetní céva.

Haxy_kukla_15_640

Obr. 21: Kukla Harmonia axyridis, která byla vystavena noční teplotě okolo bodu mrazu a pak se vyvinula při konstantních 15°C, je téměř kompletně melanická. Kutikula je také drsněji zvarhánkovatělá a s drobnými trny, které se při vyšší teplotě neobjevují.