Katedra zoologie

Vzhledem k nepriznivemu deni v Balikpapanskem zalivu ted travim vetsinu casu jednanimi ve meste nebo sezenim u poctace a do terenu se bohuzel skoro nedostanu. Kahau nosate jsem zatim videl, tedy spis jenom zahlid, akorat dvakrat. Kontakt se zviraty mi ale aspon trochu nahrazujou samicka outlone vahaveho Dini a samicka makaka vepriho Bebu, ktere obe nasly azil v mistnim vzdelavacim stredisku. Na Kalimantan jsem letos dorazil s novym vybavenim pro nahravani zvuku. Ma slouzit k vyzkumu vokalizaci kahau nosatych, jenze na kahau zatim vubec neprisla rada. A tak abych se tu aspon trochu venoval nejake primatologii, travim obcas volne chvile nahravanim vokalizaci alespon techle dvou primatu. Cilem je pripravit si podklady pro mapovani vyskytu obou druhu v terenu. Primaty je ve zdejsim praleze tezke videt, zato slyset je jich hodne a poslouchani jejich vokalizaci se pro nas uz pred dvema lety stalo jednim z hlavnich prostredku jejich studia. Nektere zvuky, vychazejici z pralesa, je ovsem tezke interpretovat, protoze pr nich clovek zvire v huste dzungli proste nevidi, a zvirata chovana v kleci muzou byt k jejich porozumeni dost napomocna.

Posledni mail jsem koncil tim, jaky to byl nedherny zazitek, kdyz jsem na nasem ostruvku v mangrovech videl, jak se poprve zapojily koruny stromu a jak se nam tu po letech zase vratil les. V tu chvili uz to ale nebyla pravda. Kdyz se Ali s Bedulem do kempu vratili, aby opravili poboreny pristav, nasli uz jenom doutnajici parezy, nekdo totiz cely ostrov vypalil! Tezko rict kdo a proc, nicmene fakt, ze to bylo hned po moji prvni navsteve, nasvedcuje ledacemus. Kemp prekvapive stoji, ostruvek byl vypaleny v noci za nizkeho stavu vody, takze ti dotycni pak v kempu museli prespat. Ale s se ztratou rozpadajici se chatrce bych se asi vyrovnaval lip nez se ztratou regenerujiciho lesa. I Ali s Bedulem z toho byli dost zniceni, i kdyz myslim ze jeste pred dvema lety by s nima nejakej kus vyhoreleho rosti nijak zvlast nehnul. A pro me to byla opravdu velka rana, protoze jsem si za ty dva roky hledel kazdeho semenacku a pomalu kazde rano jsem vsechny obchazel, o kolik zas poporostly.

Jak tak procitam predchzi zpravy z Indonesie, vyvijeji se trochu jako knizky o Harry Potterovi, jsou cim dal temnejsi a chtelo by to odlehcit je necim optimistictejsim.

Po dvou tydnech sileneho pobytu v Jakarte me imigracni urad konecne propustil. Jeste pred rozednenim pristiho dne jsem vyrazil na Kalimantan, do Balikpapanu. Za uplynulych devet mesicu se tu toho moc nezmenilo a nekteri z vesncanu si ani nestacili poradne uvedomit, ze jsem na tri ctvrte roku odjel ze zeme. Do zivota rybarske predmestske ctvrti Kampung Baru jsem se vratil prakticky okamzite.

Po deviti mesicich jsem zpatky v Indonezii a jako kazdy rok jsem hned zacal byrokratickou anabazi na uradech v hlavnim meste Jakarte na ostrove Java. Jakarta muze na dobre vybrane pohlednici vypadat jako vystavni velkomesto. Z modraveho smogoveho oparu se tu tyci obrysy mrakodrapu, nektere z nich hodne napadite, vselikaj krivolake a kostrbate, a ze slumu pod nimi vyrustaji dalsi a dalsi novostavby. Pokud clovek projizdi po dalnici a vidi mesto z dalky, je to v podstate az hezky pohled. Z blizka je to horsi. Ulice jsou precpane miliony lidi a buraci hlukem statisicu aut a motorek, klaksonu, radia a amplionu z mesit, ktere prervavaji jedna druhou. Doprava je tu sice resena pomerne rozumne, ale pri tak obrovskem poctu lidi to neni nic platne a na zacatku a na konci pracovnich hodin se cesta autobusem stava nekolikahodinovym ocistcem v mase tlacicich se propocenych tel, ve ktere sotva stihate sledovat, kdy vam nejaka rucka smatralka zabloudi az do batohu.