Katedra zoologie

Populace sýčka obecného v Evropě v posledních dekádách výrazně poklesly a lecke zcela vymizel. V severních Čechách bylo v letech 2000–2014 zaznamenáno 77 obsazených teritorií v 59 lokalitách, ale početnost také během této doby klesla na polovinu. Všechna  hnízdiště byla lokalizována v lidských sídlech.

Martin Šálek, 2014: Dlouhodobý pokles početnosti sýčka obecného (Athene noctua) v jádrové oblasti jeho rozšíření v Čechách. Sylvia 50: 1-10.

Dva naši čeští kolegové biologové a jejich týmy získaly žertovné Ig Nobelovy ceny.

Jaroslav Flégr z PřF UK za výzkum nebezpečnosti chovat kočku (což hlavně souvisí s nákazou toxoplasmou a následnou manipulací naší psychikou).

Vlastimil Hart z ČZU v rámci týmu Hynka Burdy z Univerzity v Essenu za výzkum severojižní magnetické orientace močících psů. 

Norníci rudí si v kruhové aréně, kde mají jako orientační signál jan magnetické pole, stavějí pelíšek a spí převážně na severní a jižní straně. Když se elektromagnetem sever otočí, norníci se posunou. Zdá se, že epigeičtí hlodavci mají obecně bimodalní, osově symetrický výběr směru, přičemž norníci jej narozdíl od myší a křečků mají spontánní.

Oliveriusova L, Nemec P, Pavelkova Z, Sedlacek F, 2014: Spontaneous expression of magnetic compass orientation in an epigeic rodent: the bank vole, Clethrionomys glareolus. NATURWISSENSCHAFTEN 101: 557-563.

Pro odhad míry predace hmyzu se poslední dobou stále častěji používá nástraha v podobě housenky vymodelované z plastelíny. Různí predátoři v ní zanechají rozdílné identifikovatelné stopy po zubech / zobácích / kusadlech. Kolektiv biologů z Austrálie, Singapuru, Papui Nové Guineje a České Republiky sestavili atlas, který dalším biologům usnadní určování přibližné identity predátora.

Low PA, Sam K*, McArthur C, Posa MRC, Hochuli DF, 2014: Determining predator identity from attack marks left in model caterpillars: guidelines for best practice. ENTOMOLOGIA EXPERIMENTALIS ET APPLICATA 152: 120-126. *Kateřina Tvardíková

Popisem nového rodu a druhu žlabatky Lithonecrus papuanus Nieves-Aldrey & Butterill, 2014, která tvoří hálky na rostlině Lithocarpus celebicus na Papui-Nové Guinei, se značně rozšířil areál celé čeledi (Hymenoptera: Cynipidae), která zatím nebyla z Oceánie známá.

Nieves-Aldrey JL, Butterill PT, 2014: First evidence of cynipids from the Oceanian Region: the description of Lithonecrus papuanus a new genus and species of cynipid inquiline from Papua New Guinea (Hymenoptera: Cynipidae, Synergini). ZOOTAXA 3846: 221-234.

Žluťásek borůvkový žije u nás v chladnějších místech kolem rašelinišť, kde roste jeho živná rostlina (vlochyně, nikoli borůvka!). Jinak se vyskytuje i daleko na severu a vysoko v Alpách. Přezimují housenky a dobře to umějí: letální teplota shodná s bodem podchlazení (mrznutí tělní tekutiny) byla -25 až -27°C. Česká populace žluťáska přitom nastřádala v těle 5 % glycerolu. Ten kromě ochrany proti zmrznutí poskytuje ochranu proti vysychání, když housenka v zimě zůstane na rostlině nad sněhovou pokrývkou. 

I striktně podzemní hlodavci mívají v přirozených podmínkách denní rytmy aktivity. Tyto rytmy se většinou dají vysvětlit kolísáním teploty pod povrchem půdy. Výjimkou se zdají být dosud zkoumané velké druhy eusociálních rypošů (Bathyergidae). U malého eusociálního rypoše Anselova (Fukomys anselli) však termoregulační výhody dobře načasované aktivity opět převáží desynchronizující efekt sociálních stimulů.

Přestože podzemní savci byli donedávna považováni za slepé, řada druhů má na sítnici velmi dobře zachované tyčinky i čípky. Měření světla v narušených chodbách rypoše Ansellova ukázalo, že do jeho chodeb se dostává až 2,5% světla. Díky znalostem jeho sítnice je zřejmé, že intenzita dostatečná pro vnímání světla může být i desítky metrů od místa narušení, pokud by chodba byla rovná. Je tedy pravděpodobné, že pronikající světlo upozorňuje obyvatele chodeb na narušené místo, kde se dá očekávat vyšší riziko predace.

Parta českých a slovenských entomologů sestavila mapu postupného šíření slunéčka východního (Harmonia axyridis) na Slovensku od roku 2008 do roku 2012. Slunéčko se šířilo od západu k východu, využívaje hlavně obydlená údolí. Podíl melanických jedinců kolísal kolem 11%. 

Panigaj L., Zach P., Honěk A., Nedvěd O., Kulfan J., Martinková Z., Selyemová D., Viglášová S., Roy H.E. 2014: The invasion history, distribution and colour pattern forms of the harlequin ladybird beetle Harmonia axyridis (Pall.) (Coleoptera, Coccinellidae) in Slovakia, Central Europe. ZooKeys 412: 89–112, doi: 10.3897/zookeys.412.6587

Svišť šedý (Marmota baibacina) a příbuzné druhy na Altaji využívají různá stanoviště. Marmota kastschenkoi jako jediný eurasijský druh žije v lese. Ostatní (pod)druhy žijí nad hranicí lesa. Vyhýbají se místům obývaným pišťuchami. Sysli jim ovšem nevadí. Ani pastva dobytka a přítomnost lidí. 

Ricankova VP, Riegert J, Semancikova E, Hais M, Cejkova A, Prach K, 2014: Habitat preferences in gray marmots (Marmota baibacina). ACTA THERIOLOGICA 59: 317-324.